Včelařina je pro mne především vůně. Vůně troudu, úlu, propolisu, vytáčení medu apod. To mi vždy vylétne na mysl zmiňovaný včelařský kroužek. Ale je to i vůně dřeva a smoly, když si úly vyrábíme sami.
Včelařstvím se již zabývali dědové našich dědů. Začínali v dutých stromech, klátech, košnicích. Zlom nastal koncem předminulého století vynálezem nástavků s rámečky. I vlastní vytáčení medu začalo být vynálezem medometu jednodušší. To už se pak včelařství vyvíjelo rychleji. A v dnešní době dle mého názoru (ale ten jde klasicky proti názoru obecnému) si myslím, že včelařina není jen doménou starší generace a že včelaři vymírají. Je mnoho mladých lidí, kteří do včelařiny jdou po hlavě a zcela je uchvátí. Znám mnoho takových a je to radost se s nimi bavit. A krásné je i to, že včelaří i podstatné procento žen včelařek. Někdy jsou to opravdu ještě děti nebo něžná stvoření, ale o to je to hezčí. Musíme si uvědomit že včelařství je i dřina. Ono takový nástavek plný medu může mít i 25 kilo a sundavat ho z metru a půl... tady nezbývá než před včelařkami smeknout. Včelařství je ale i vzdělávání. Neustálé. V dnešní superrychlé době je mnoho "strašně důležitých vynálezů", které by mohli včelařinu zjednodušit a zautomatizovat. Naštěstí ale včely nejsou stroje a naprogramovat nejdou. Je potřeba pochopit, že oni jsou pány situace ( resp. dámami), a že oni tu jsou miliony let, žijí v dutých stromech a tomuto je potřeba vše podřídit. Ne obráceně, to nefunguje.
Kdo pochopí toto, má možnost , že včelařina bude pro něj krásným koníčkem.